Vážená paní ředitelko, rád bych vám a vaším prostřednictvím poděkoval (a zároveň se s vírou, že to pochopí, omluvil, že „až teď“) všem, kterým jsem (květen až srpen 2023) ve vaší nemocnici prošel a dodnes procházím rukama a pod rukama, protože všichni byli a jsou bez sebemenší nadsázky absolutně skvělí a něco mezi ohromní a úžasní.
Lékařům chirurgům pod vedením pana primáře Mudr. Macha, kteří mě díky erudici, značné invenci, nezlomné vůli „to“ nevzdat a neskutečnému nasazení doslova „čmajzli“ hrobníkovi z lopaty ne za příslovečných pět dvanáct, ale pět minut po dvanácté. Rád bych se o tom rozepsal víc, ale nemám na to potřebné vědomosti, „lámání chleba“ jsem prospal, a to, co vím, je zprostředkované a z doslechu od blízkých a příbuzných. Děkuji tímto i za ně, dodnes jsou těmto lékařům vděční za laskavě moudrý empatický přístup, s jakým je trpělivě informovali o mém aktuálním stavu bez ohledu na denní či noční dobu a bez ohledu na jejich cenný čas.
Sestřičkám, bratříčkům, sanitářkám z oddělení ARO, JIP…
Tohle by vydalo na knihu, protože jsem u vás ležel bezmála čtyři měsíce a tito andělé se pro mě po tu dobu stali druhou rodinou. Kouzlili úsměv, útěchu, pohlazení po těle i po duši, nikdy jim nebylo na nic obtíž a nikdy nezapomenu na jejich nehraný opravdový zájem při „A nepotřeboval/nechtěl byste ještě...?“ Když jsem díky nim nabral sílu a vůli sledovat cvrkot, několikrát za den jsem si říkal, že v takovém kolektivu by se mi líbilo někdy pracovat- neuvěřitelná empatie a kolegialita. Tohle jsou opravdoví hrdinové „všedního dne“, v jejich případě nocí, sobot, neděl, svátků a nesvátků… Pokud někdy zahořím touhou vidět Miss World, nebude to v televizi. Ta poletí oknem z pátého patra mého bytu a na nejkrásnější bytosti na světě, a to v ženském i lidském smyslu těchto slov, se zajedu podívat na „svoje (vaše) holky“… Pamatuju si je (snad) všechny- spolu s bratříčky (ti byli skvělí pro pacienta po taky důležité chlapské lince) mě znovu naučily jíst, chodit, mluvit... A ukázali mi to úplně nejdůležitější, na co vzpomínám ve chvílích nepokory, když mám na jazyku nadávku na poměry: Mít vniřní nastavení těchto lidí všichni, bylo by na světě o hodně líp, když ne přímo báječně.
Lékařům a sestřičkám „bezprostředně po a doteď“…
Chirurgové dojíždějící k nám do Velkého Meziříčí, jmenovitě paní doktorka Smékalová, posléze Mudr. Slámová na vaší ambulanci chronických ran, za ochotu promptně řešit menší i větší komplikace, se kterými bych si bez ní a její sestřičky neporadil vůbec, nebo špatně, každopádně za delší dobu.
Vrchní sestra Vrbecká, která se mi zodpovědně a hlavně velmi dobře stará o můj zdravotní problém po materiální i odborné stránce doteď a doufám, že i do budoucna…
Rehabilitační sestřičky „Danka a Janka“ Havlíková, které mě „naučily schody“, než jsem šel domů a bylo to pro mě před propuštěním životně důležité…
Pan doktor Zítka, úžasný člověk odborně i lidsky. Ač to bude znít poněkud prapodivně, tak tohle je člověk, za kterým se těším, ač bych se měl vzhledem ke své diagnóze spíš bát. Každopádně pro mě dělá o hodně víc, než by asi musel.
A ještě jednou, paní ředitelko, vám, za bezvadně fungující soukolí, které začíná zřízencem, co přispěchá s radou, když vidí, že se někdo v hale bezmocně rozhlíží a konče záchranou mého života a návratu do něj.
S hlubokou úctou
Marek Lenc