Klíště obecné je malý parazit, který se živí sáním krve savců, plazů nebo ptáků. Všechna vývojová stadia po vajíčku mohou přenášet infekční choroby, ale časná stadia mohou být na kůži člověka přehlédnuta. Infekčních chorob přenášených klíšťaty je celá řada, pro člověka nejzávažnější a nejvýznamnější jsou dvě – lymeská borrelióza a klíšťová encefalitida.

Přisáté klíště znamená pro člověka riziko jen tehdy, pokud je infikované. Promořenost klíšťat infekčními chorobami se na našem území udává mezi 20 – 27%, infikovaná klíšťata se vyskytují po celé České republice, včetně velkých měst, existují však oblasti s vyšší promořeností – aktuální mapu aktivity klíšťat na území České republiky lze nalézt na internetu. Obecně jsou místa s nejvyšším výskytem klíšťat prostory hojně zarostlé s dostatečnou vlhkostí, například vysoká tráva, křoviny, lesní podrost, městské parky nebo neudržované zahrady, další možnost přenosu klíštěte je od domácích mazlíčků nebo jiných zvířat v hospodářství.

Pravděpodobnost přenosu onemocnění z infikovaného klíštěte na člověka stoupá s délkou jeho přisátí na kůži. Proto je nutné přisáté klíště co nejrychleji po jeho objevení z kůže odstranit. K tomu není třeba zdržovat se cestováním na pohotovost, i v případě, že se jedná o dítě, klíště snadno zvládnou odstranit rodiče sami. Je třeba pouze dodržet určité zásady bezpečného odstranění:

1. Před odstraněním klíště zakápnout desinfekčním roztokem. Olejové přípravky a masti nejsou doporučovány, zvyšují riziko přenosu potenciální infekce.
2. Klíště nevytáčet, ale ze strany na stranu ho vyviklat, nejlépe za použití pinzety, nebo speciální karty, háčku nebo klíštěk k tomu určených. Pokud nemáte doma ani jednu pomůcku, je možné použít i prsty ruky, rukavice nejsou nutné, pokud na prstech nejsou čerstvé oděrky. Larva jde odstranit i navlhčenou vatovou štětičkou.
3. Pokud dojde k přetržení klíštěte a v ráně zůstanou kusadla nebo celá hlavička, není třeba panikařit, ze samotných kusadel přenos infekce nehrozí, ránu je však potřeba opakovaně vydesinfikovat, aby nedošlo k zanícení, tělo se jich potom samo zbaví.
4. Po odstranění klíštěte opět ranku vydesinfikovat.
5. Klíště bezpečně zlikvidovat – ponořit do desinfekčního roztoku a spláchnout do toalety. Rozhodně není doporučeno klíště rozmačkávat mezi nehty nebo pálit.

Pokud byste chtěli vědět, zda bylo odstraněné klíště nakaženo závažnou infekční chorobou, je možné nejlépe ještě živé klíště odeslat na vyšetření do speciálních laboratoří. Cena vyšetření jednotlivých chorob se pohybuje kolem 700 – 1000Kč. Odeslání klíštěte nezajišťuje lékař. Navíc je potřeba si uvědomit, že ani infikované klíště není indikací k léčbě člověka, který nemá žádné klinické příznaky daného onemocnění.

Po odstranění klíštěte je potřeba sledovat místo přisátí. Drobné zduření a zarudnutí, většinou svědící, je lokální reakcí a neznamená onemocnění infekční chorobou. Zvětšující se zarudnutí, typicky s centrálním vyblednutím již může být příznakem onemocnění a je potřeba vyhledat lékaře. První příznaky obou nejzávažnějších onemocnění jsou očekávatelné nejdříve 2 – 3 týdny po přisátí klíštěte a mohou se zpočátku projevit jako chřipkovité onemocnění.  Tento interval je také nejkratším časem do vytvoření protilátek, které je možno stanovit v krvi, dřívější odběr nemá smysl, může být falešně negativní. Samotná pozitivita protilátek ale není důvodem k léčbě,  tato se zahajuje až ve chvíli, kdy má člověk klinické příznaky onemocnění.

Nejlepší ochranou proti přenosu onemocnění infikovaným klíštětem je samozřejmě prevence, na kterou bychom měli myslet při každé návštěvě přírody po celé jaro, léto i na podzim. Tou je zejména používání repelentů pro sebe i domácí zvířata, nošení kalhot s dlouhými nohavicemi, oblečení světlé barvy a vyvarování se sezení nebo ležení ve vysokých porostech. Samozřejmostí by mělo být zakončení každého výletu pečlivou prohlídkou pokožky. Další možností prevence proti klíšťové encefalitidě je očkování, které je možno aplikovat ve zrychleném schématu i během celé klíšťové sezóny. Proti borrelióze dosud očkovací látka nebyla vyvinuta.

autor: MUDr. Martina Dobrovolná