Facebook NNM Facebook NNM CZ DE EN

na úvod  /   Informace pro pacienty   /   Duchovní služby

Navigace na stránce

Duchovní služby

V novoměstské nemocnici je od října roku 2007 zřízena stálá duchovenská služba. Tuto službu mohou využívat pacienti nemocnice, lidé z jejich blízkého okolí (rodinní příslušníci) i personál nemocnice. 

Základní smysl služby:

Nemocnice je místo, kde lidé mohou prožívat svou situaci obtížně. Nemoc ovlivňuje náš vnitřní život, a naopak, stav vnitřního života ovlivňuje léčení. Můžeme zde klesat na duchu nebo ztrácet víru. Ptáme se, kde je naše naděje a zda má další život smysl. Proto v nemocnici pracuje nemocniční kaplan. 

Bezplatnost, důvěra, svoboda vyznání:

Služba nemocničního kaplana je bezplatnou nabídkou, která je založena na důvěře a je otevřena každému, bez ohledu na jeho světonázor či vyznání. Pro křesťany může mít služba pastorační charakter. 

Obsah služby: 

Obsahem služby je hlavně:

Podpora v průběhu léčby

Podpora v obtížné životní situaci

Podpora na sklonku života

Podpora pro pozůstalé

Místo služby a kontakt: 

S nemocničním kaplanem je možné se setkat na některém z oddělení nemocnice (u lůžka), nebo využít Místa podpory. 

Pastorační pracovník

RNDr., Mgr. Vojtěch Hrouda, Ph.D.

Pastorační pracovník

732 228 001 (mobilní telefon)

566 801 671 (Nemocnice Nové Město na Moravě p.o.)

vojtech.hrouda@nnm.cz 

 

Pro nemocničního kaplana je misionářská role nepřijatelná

Rozhovor s Vojtěchem Hroudou

 

Už jedenáct let v novoměstské nemocnici působí na plný úvazek jako nemocniční kaplan Vojtěch Hrouda. Nejdřív fyzik, pak teolog, evangelický farář a nakonec kaplan.

Když jste působil jako farář v novoměstském sboru, měl jste rád Vánoce? Vždyť tenhle čas je pro farářskou profesi nejnáročnější období, co se pracovních povinností týče.

Šest let jsem působil na částečný úvazek v novoměstském sboru. Vánoce a Velikonoce jsou největší křesťanské svátky. Mám rád Vánoce. I jako farář jsem je měl rád, práce je hodně, ale je to pěkná práce. Předpokládám, že většina lidí v církvi tu práci dělá ráda, takže to určitě není: zase Vánoce. Nepracoval jsem na celý úvazek, nějaké bohoslužby jsem měl, ale nebylo to rozhodně tak, že bych nevěděl, kam dřív skočit.

Vy jste vyrůstal v ateistické rodině, jak jste našel cestu k Bohu?

K víře jsem se dostal až v dospělosti. Je to prozaické, není za tím žádné mystické osvícení někde ve skalách uprostřed noci.  Byl to životní proces. V dospívání a v pubertě jsem byl hloubavý typ, zajímal jsem se, jak to všechno na světě je, a pokud o těchto věcech člověk přemýšlí, náboženství se vyhnout nemůže, tak to prostě je. Byl to nápad. Napadlo mě přihlásit se na teologickou fakultu. Udělat životní změnu. Práce, kariéra, Praha, to vše jsem ukončil. Rozhodnutí přišlo z minuty na minutu, žádný dlouhodobý proces to nebyl. Udělal jsem životní manévr. A kdy jsem se stal člověkem věřícím? V mém případě je to plynulé dorůstání, hodně mi ukázala teologická fakulta. Měl jsem mnoho naivních představ a předsudků, protože jsem o bibli, o církvi, o dějinách a podstatě křesťanství nic nevěděl. Důležitou roli v mém případě hrálo poznání. Byla to cesta poznání. Pořád si myslím, že cesta k víře je soukromá, křesťanskou víru vnímám jako něco soukromého, nejsem misionář. Rozhodně kudy chodím, tudy nemluvím o Kristu.

A právě s tím se asi jako nemocniční kaplan často setkáváte, že vás lidé vnímají jako misionáře?

Lidi si hodně myslí, že kaplan je farář, který mluví o náboženských věcech, to já nedělám. Nepřicházím k člověku s náboženskou zprávou. Většina lidí o to ani nemá zájem. Jsou často v křehkých, zranitelných situacích. Bylo by to podle mě zneužití, kdybych začal bezbrannému a křehkému člověku něco valit do hlavy. Víra je vzácná perla, kterou nemůžu vystavovat. Když někdo řekne, mě to zajímá, povězte mi víc, nebo je to křesťan, rád řeknu, nestydím se za evangelium. Ale musí být poptávka, sám to nenabízím, nezačínám. Myslím, že to je tak správně. Když už se trošku se známe, když už je vybudovaná důvěra, můžu nabídnout možnost modlitby, mohu vysvětlit, co je modlitba, že to je osvědčený způsob, jak poprosit o pomoc nebo podporu, jak se napojit na Ducha. Ale je to opatrná nabídka. Když někdo odmítne, vůbec nic se neděje. Mimochodem nemocniční kaplani mají etický kodex, který dodržují. A jednou ze zásad je, že misionářská role je nepřijatelná. Nejenže to nedělám a necítím, dělat to ani nemohu.

Jak se o lidech, kteří vás potřebují, dozvíte?

V nemocnici tohle funguje dobře, také je to o tom, kolik energie do toho vložím já. Někdy sám chodím za lékaři a domlouvám nové věci, někdy se věnuji jiným věcem. Ale mechanismy v nemocnici jsou nastaveny velice dobře a fungují. Buď zavolá člověk sám, nebo mě požádá někdo z jeho rodiny, že o tom s maminkou mluvili a že by byla ráda za takové setkání, někdy zavolá lékař, mám tady pacienta, který by vaši návštěvu ocenil, občas zavolají sestry. Na některá oddělení chodím pravidelně, obcházím je. Zaťukám, představím se: jsem Vojtěch Hrouda, nemocniční kaplan.

A jak se na vás pacienti v tomto případě dívají? Podle vašich zkušeností prý mívají dva předsudky: první – přišel farář, protože umřu. Druhý – přišel farář, protože mě chce o něčem přesvědčit….

Ano, často vidím v očích tyhle otázky. Většina lidí má z filmů představu, že farář přichází ke smrtelné posteli vypořádat poslední věci. Leknou se. Automaticky si spojí kaplana s farářem, musím vysvětlit, že to tak není. Kaplan přináší duchovní službu. Lidi si myslí, že když za někým přijde farář, už mu nikdo nepomůže a měl by se připravit do hrobu. Já říkám, nebojte se, naopak. Slyší slovo naopak a to znamená, že to je obráceně. Snažím se povzbudit, podpořit. Většinou vysvětlím, proč tam jsem a co dělá kaplan.

A dá se tohle povolání či poslání nějak jednoduše definovat?

Pomoc, podpora, povzbuzení, mluvení o tom, co vás trápí, co je pro vás těžké. Na začátku nemám představu, čím konkrétně bych já mohl pomoci, nevím vůbec nic. Když ke mně člověk má důvěru, a ta může postupně vznikat, tak z toho vždy něco vyplyne. Ale není to psychologická práce. Já jsem duchovní, ta setkání vedu směrem k lidské spiritualitě. Člověk má fýzis, tělo, které mu tady spravují a léčí, pak má nějaké sociální zázemí, což je důležité pro uzdravování případně pro konec života. Dalším tématem je psychologie. Člověk má také ducha a to není vázané na náboženství. To je schopnost bytosti vnímat základní věci života, kotvy, základní pilíře. Když jsem v nějakém maléru, když něco není v pořádku, jsem nemocný, nevím, co se sebou, najednou je důležité to základní: proč tady jsem, k čemu je to všechno dobré, to patří do duchovní oblasti. A o věcech ducha je potřeba mluvit s kaplanem. Jsem přesvědčený, že pro proces uzdravení je důležitá základní spirituální rovina. Když člověk ví, proč chce žít, když pro něj život má nějakou hodnotu a chce se uzdravit, tělo má neuvěřitelné možnosti, jak spravovat poškozené věci, jak regenerovat a bránit se infekci. Když buňky vědí, že se člověk potažmo ten duch – ta životní síla, kterou člověk má – chce uzdravit, často se uzdraví. A když je na obzoru smrt, nezamlouvat to, smrt není iluze, je to realita života. Kaplan hraje důležitou roli. Pokud je smrt blízko, on je tam hlavní člověk, který by k tomu měl umět něco říct a pomoci asistencí.  Ale vždycky jde o život. Smrt není černá jáma, život není jenom fyzická, je to něco širšího, život jsou i ti ostatní, které mám rád. Život je široký a smrtí nekončí.